Příběh
Jak to vše začalo...

Ing. Martin Štěpánek & Martin Bednář

V roce 2015 zajistila má úžasná manželka naší rodině prodloužený víkend na Baťově kanálu. Zapůjčila hausbót, ve kterém jsme po krátkém zaškolení strávili 4 dny. A věřte mi, byly to nádherné dny. Proč takové nadšení? Možná se i vám občas stane, že pocítíte potřebu zpomalit. Nechat čas plynout kolem vás a přestat spěchat. Já miluji létání a zabývám se výrobou malých letadel. Vždy, když se dostanu do vzduchu, tak jde o intenzivní zážitek.

 Jenže tento zážitek se dá jen obtížně zprostředkovat celé rodině, neboť vyrábím jen dvoumístná letadla. Pilotování malého letadla sice není složité, ale je nutné se neustále soustředit a občas nastávají i situace vyžadující rychlé reakce. Naproti tomu jízda na lodi je forma relaxace. Tím nechci říct, že je to úplně jednoduché - i zde musíte znát předpisy a dodržovat je. Jen je na všechno mnohem víc času a hlavně... můžete vše prožívat společně. Když jsme tento nápad s konstruktérem Pavlem Urbanem probírali tak vznikla celá řada designových návrhů. Nejdřív jsme se uvažovali o "klasickém" tvaru lodě, pak o katamaranu. Nakonec jsme jako základ zvolili trimaran, který konečně splňoval naše představy o stabilitě, hydrodynamice a ergonomii. Určitě ze zkušenosti víte, že samotný nápad - byť poměrně dost rozpracovaný - k realizaci nestačí. Aktuálně dokončujeme pokročilou verzi elektricky poháněného letadla a tak hrozilo, že "rodinný trimaran" skončí na dlouhou dobu tzv. "v šuplíku". 

Naštěstí však tento projekt zaujal Martina Bednáře, který nám nabídl pomoc s prezentací a realizací. A tak vám přátelé mohu představit projekt  KANTUTA.

Proč název Kantuta?

Nejdřív bych rád vysvětlil název lodi. Když se vás zeptám, znáte-li trampskou píseň Niagara, určitě odpovíte kladně. Ale víte, kdo ji složil? Tady už leckdo zaváhá. Byl to Eduard Ingriš. Bohužel zdaleka ne každý občan naší vlasti ví, jaká legendární osobnost pan Ingriš byl. S detaily úžasného životního příběhu tohoto dobrodruha se můžete seznámit například na Wikipedii

Ve svých 49 letech se seznámil s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Při prvním pokusu musela být posádka voru Kantuta I zachráněna americkou lodí. Nicméně v roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. V roce 1962 se z Peru přestěhoval do USA, kde se oženil a usadil v South Lake Tahoe. 

Jeho žena Nina pocházela z Brna a s rodiči utekla z Protektorátu Čechy a Morava 13. dubna roku 1945. Její otec byl kozák a dobře věděl, co by ho od Rudé armády čekalo, kdyby zůstal. Eduard Ingriš zemřel v roce 1991 v nevadském Renu ve věku 86 let.... Když se Eduard Ingriš rozhodl přeplout Pacifik na balsovém voru, dal plavidlu jméno podle bolivijské květiny symbolizující jednotu lidí a naději. A já bych chtěl tímto názvem neuvěřitelného člověka Eduarda Ingriše připomenout. Také bych chtěl poděkovat manželce Eduarda Ingriše paní Nině, která si našla čas na prostudování tohoto nápadu a projekt podpořila.